Když chce jeden z partnerů ve vztahu víc sexu, často se objeví spousta těžkých otázek. Měl by mu ten druhý vyhovět? Existuje nějaká tichá dohoda, nepsané pravidlo nebo dokonce partnerská povinnost mít sex? A co když jeden touží velmi často, zatímco druhý skoro vůbec? Kdo by se měl přizpůsobit? Ten, kdo chce víc, nebo ten, kdo chce míň? A pokud se to neřeší, má člověk právo cítit frustraci, nebo je jen nevděčný a příliš náročný?
Tyhle otázky si v dlouhodobých vztazích pokládá překvapivě mnoho lidí, ale odpovědi nebývají jednoduché. Zvlášť v monogamním vztahu, kde se oba partneři vědomě vzdali všech ostatních intimních možností. Nikdo jiný se vás nemá dotýkat, svádět vás ani s vámi spát. A právě proto se může stát, že pokud vám partner nedává to, co je jediný „povolený“ zdroj intimity, začne ve vás růst silná vnitřní frustrace.
Člověk se pak může cítit uvězněný. Má pocit, že se vzdal všech ostatních možností, ale na oplátku nedostává nic. A to je velmi bolestivé. Sex v dlouhodobém monogamním vztahu totiž není jen fyzická zábava. Pro mnoho lidí je také potvrzením toho, že jsou chtění, žádoucí a důležití. Když sex začne chybět, často se nevytrácí jen intimita, ale začne vadnout i všechno ostatní, co ve vztahu fungovalo.
Lidé pak často říkají: „Já vím, že ten vztah je jinak skvělý, ale cítím se jako spolubydlící.“ Místo partnerství zůstává kamarádství, rutina a vzdálenost. A právě tady vzniká hluboké nepochopení. Jeden z partnerů potřebuje sex k tomu, aby se cítil milovaný, zatímco druhý to má jinak. Neznamená to, že by byl někdo špatný. Nikdo tu není viník. To, že sex nechci tak často, není zločin. A to, že ho chci víc, také ne.
Každý z nás má jinou hormonální výbavu, jiné tempo, jiné zkušenosti a jiné vnímání intimity. Problém ale často vzniká v dynamice mezi partnery. Ten, kdo chce sexu víc, ho prožívá jako palčivý nedostatek. Čím víc chybí, tím víc tlačí. A čím víc tlačí, tím víc se u toho druhého zabíjí jakákoliv touha. Vzniká začarovaný kruh, ve kterém se jeden snaží získat blízkost, ale druhý se před tímto tlakem brání.
Možná se ptáte, co s tím dělat. Potlačit vlastní potřeby a mlčet? Nebo začít dělat dusno a tlačit ještě víc? Ani jedna z těchto cest nevede k obnovení intimity. Sex ve vztahu není povinnost. Partner vás nemá „obsluhovat“ kdykoliv si řeknete. Zároveň je ale naprosto pochopitelné, že pokud jste pro sebe jedinou intimní možností, může dlouhodobý nedostatek sexu bolet a vyvolávat frustraci.
Často se navíc děje to, že ten druhý partner někde uvnitř cítí, že na tom něco je. Že by vám chtěl dopřát to, po čem toužíte, ale z nějakého důvodu to nejde. Chybí přitažlivost? Bezpečí? Důvěra? Ten, kdo touží víc, často nechtěně sklouzne k žebrání, škemrání, dožadování nebo nátlaku. A tím paradoxně přestává být přitažlivý. Ve snaze získat dotyk se stává hrozbou.
A hrozba nikdy nevzbuzuje touhu. Maximálně strach, tlak nebo lítost. Druhý partner se začne stahovat, zavírat se do sebe a bránit se. Čím víc jeden prosí, tím víc druhý utíká. Čím víc jeden touží, tím méně druhý cítí chuť. Intimita pak z vztahu mizí nenápadně, ale vytrvale, až může zmizet úplně.
Děje se to proto, že každý projev intimity začne být spojený s nepříjemnými pocity. Každé pohlazení se mění v očekávání. Každá blízkost v tlak. A tak se z intimity stává něco, čemu se druhý partner raději vyhne. Otázka tedy nezní, kdo má ustoupit, ale jak z tohoto kruhu vystoupit.
Řešení není jednoduchá věta ani rychlý trik. Je to proces. Změna způsobu uvažování. Jde o to nasměrovat snahu jinam. Nesnažit se získat sex, ale znovu probudit touhu. Pracovat na vlastní atraktivitě, ne na tlaku. Učit se blízkosti bez očekávání. Mazlit se bez podmínky, že z toho „musí něco být“, aby druhý mohl znovu získat pocit bezpečí.
Pokud jste dočetli až sem, pravděpodobně vám na vztahu opravdu záleží. Nechcete ho jen přežívat, ale žít ho. Možná vás bolí to, co se mezi vámi děje, cítíte bezradnost, frustraci nebo smutek. Tyto pocity nejsou slabost. Jsou signálem, že vztah je pro vás důležitý.
Touha se do vztahu nevrací nátlakem ani obětováním se. Vrací se pochopením toho, jak funguje. Když člověk přestane tlačit a začne znovu budovat přitažlivost, bezpečí a prostor pro druhého. A právě to je cesta, na které se dá intimita znovu obnovit, aniž by se kdokoliv musel nutit nebo obětovat.